Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

K zamyšlení

1. 03. 2013 16:00:00
Snad to byly právě zmíněné velkolepé a tragické západy slunce, které inspirovaly samotářského královeckého filozofa Wolfa Meynerta k sepsání jeho monumentálního díla Untergang der Menschheit.

Můžeme si ho živě představit, jak putuje po mořském pobřeží, prostovlasý a ve vlajícím plášti, a zírá uchvácenýma očima do té záplavy ohně a krve, zažíhající víc než polovinu oblohy. "Ano," šeptá u vytržení, "ano, je už načase psát doslov k dějinám člověka!" A napsal jej.

Dohrává se tragédie lidského rodu, začal Wolf Meynert. Ať nás nemate jeho horečná podnikavost a technický blahobyt; to je jen hektická červeň na tváři organismu už poznamenaného smrtí. Nikdy lidstvo neprocházelo tak vysokou životní konjunkturou jako dnes; ale najděte mi jednoho člověka, který by byl šťasten; ukažte mi třídu, která by byla spokojena, nebo národ, který by se necítil ohrožen ve svém bytí. Uprostřed všech darů civilizace, v krésovském bohatství duchovních i hmotných statků se nás všech víc a víc zmocňuje neodbytný pocit nejistoty, tísně a nepohodlí. A Wolf Meynert neúprosně analyzoval duševní stav dnešního světa, tuto směsici strachu a nenávisti, nedůvěry a megalomanie, cynismu a malomyslnosti: jedním slovem desperace, uzavřel Wolf Meynert krátce. Typické příznaky konce. Morální agónie.

Otázka zní: Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí?

Člověk jistě, jako každý živoucí tvor; ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavya třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělaé a nevzdělané, v panující a porobené. Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy; zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tomto nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský Řád, a dodržovat společná životní pravidla; bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit doma. To je celkem přesný obraz velikého a beznadějného heterogenního stáda, které se nazývá lidstvo. Národy, stavy, třídy nemohou natrvalo žít společně, aniž se navzájem tísní a překážejí si až do pocitu nesnesitelnosti; mohou žít navěky mimo sebe - což bylo možno jen tak dlouho, pokud byl svět pro ně dost velký - nebo proti sobě, v boji na život a na smrt. Pro biologické lidské celky, jako je rasa, národ nebo třída, je jediná přirozená cesta k homogenní a neporušené blaženosti: udělat místo jen pro sebe a vyhubit ty druhé. A to je právě to, co lidský ro opomenul včas vykonat. Dnes už je na to pozdě. Pořídili jsme si až příliš mnoho doktrín a závazků, kterými chráníme "ty druhé", místo abychom se jich zbavili; vymysleli jsme mravní řád, lidská práva, smlouvy, zákony, rovnost, humanitu a kdeco; vytvořili jsme fikci lidstva, které zahrnuje nás i "ty druhé" v jakési pomyslné vyšší jednotě. Jaký osudný omyl! Postavili jsme mravní zákon nad zákon biologický. Porušili jsme veliký přírodní předpoklad veškeré pospolitosti: že jenom homogenní společnost může být společností šťastnou. A toto dosažitelné blaho jsme obětovali velikému, ale nemožnému snu: vytvořit jedno lidstvo a jeden řád ze všech lidí, národů, tříd a úrovní. Byla to velkodušná hloupost. Byl to svým způsobem jediný úctyhodný pokus člověka vystoupit nad sebe sama. A na tento svůj svrchovaný idealismus doplácí nyní rod lidský svým nezadržitelným rozvratem.

Toto nejsou moje slova, ale slova jednoho z velikánů naší literatury, Karla Čapka. Zaujaly mě v knize Válka s mloky, kterou mám zrovna rozečtenu a kterou Čapek napsal před (považte!) 78 lety, v roce 1935. Kniha je samozřejmě stěžejním vyjádřením autorova odporu k tehdy nastupujícímu německému nacismu a fašismu, ale co je na ní zajímavé, je ta nadčasovost. Mnoho z toho, co Čapek cítil a vyjádřil před 78 lety, mnoho platí i dnes, což by znamenalo, že jsme se jako lidstvo za celou dobu nijak zvlášť nezměnili a neposunuli.
Jistě, technický pokrok od té doby byl obrovský, ale co ten společenský pokrok? V něm jsme ustrnuli?

Dokáže být vůbec někdy lidstvo šťastné?

Autor: Pavel Jansa | pátek 1.3.2013 16:00 | karma článku: 7.19 | přečteno: 351x

Další články blogera

Pavel Jansa

Házejí nám klacky pod nohy, čím dál víc. Líbí se vám to?

Pročítání webu iDnesu je čím dál víc uživatelsky nepřítulné. Trend začal před několika lety a neustále se to zhoršuje, nějaký čtenářský komfort je tentam. Mně se to moc nelíbí, jak se s tím srovnáváte vy?

28.3.2016 v 13:30 | Karma článku: 23.60 | Přečteno: 1181 | Diskuse

Pavel Jansa

Hybrid v Teplicích

Dnes 8.10.2014 se v Teplicích ve spolupráci s firmou ARRIVA Teplice s.r.o. a za účasti primátora Jaroslava Kubery konala předváděcí jízda hybridního trolejbusu. Akce nebyla nijak veřejně předem ohlášena a tak se jí kromě zástupců města, sdělovacích médií, představitelů společností Arriva a Škoda účastnila jen hrstka zasvěcených z řad nás šotoušů, tedy fanoušků veřejné přepravy a jejích vozidel silniční i kolejové, dieselové i elektrické trakce.

8.10.2014 v 16:30 | Karma článku: 8.84 | Přečteno: 877 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Petr Švarc

A tuhle zas v rádiu...,

že dle jakéhosi výzkumu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku o jejíž existenci nemá většina z nás ani tušení vyplynulo...

27.6.2017 v 10:25 | Karma článku: 10.77 | Přečteno: 388 | Diskuse

Jiří Turner

EU se mstí státům "Visegrádu" i ve fotbale

Že ne? Ale ano, naposledy to mohli poznat na ME ve fotbale hráčů do 21 let Slováci. Vždyť už se taky kvůli tomu nerozčiluje jen trenér, ale i premiér Fico. Nepřijali jste utečenecké kvóty? Merkelová zavolala Gentilonimu a bylo to.

27.6.2017 v 10:22 | Karma článku: 9.61 | Přečteno: 447 | Diskuse

Bohdan Koverdynský

Americký sen (101)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Dědictví Pilgrimů a manažerů Amtraku. Vancouver, 30. listopadu 2003.

26.6.2017 v 20:48 | Karma článku: 5.87 | Přečteno: 107 | Diskuse

Eva Sádecká

Odvaha

Přestaň se bát a piš nový příběh, vždyť tam chceš jít, dávno víš. Přestaň se bát a žij to, co přijde, když na cestu svou se odvážíš.

26.6.2017 v 13:57 | Karma článku: 6.53 | Přečteno: 254 | Diskuse

Šárka Medková

"Vypni tu navigaci, nejsem béčko, sakra!"

Tak jsme se po dlouhé době vydali jen sami dva na romantický víkend. Vytáhla jsem manžela na festival. Díky teplákové bohyni, kterou nebudu jmenovat, jsem získala ZDARMA dvě vstupenky na Slunovrat do Sázavy.

26.6.2017 v 13:19 | Karma článku: 21.44 | Přečteno: 1041 | Diskuse
Počet článků 52 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1608

Jsem sice "ajťák", však nikoli programátor, ale jen hardwarový technik a správce operačních systémů a sítí, navíc bez talentu na cizí jazyky. Momentálně pracuju manuálně na DPČ. Ač ovládám spisovnou češtinu, nejraději píšu hovorově, neboli "jak mi zobák narost". Muzikant a zpěvák, čtenář, divák filmů a seriálů, příležitostný komparsista, celoživotní ateista s přesvědčením o existenci mimozemšťanů a jejich návštěvách na Zemi v historii i současnosti. ----------------------------------------------------------------------

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.