Dnes 2.5. slaví narozeniny jedna opravdová legenda českýho bigbítu: instrumentalista, skladatel, kapelník Olympicu - Petr "Django" Janda.Touto cestou bych mu rád popřál hodně zdraví, štěstí a energie do dalších muzikantských let.
Tohoto člověka jsem zaregistroval už v 70. letech jako capart, když v televizi běžel klip (tehdy se tomu ani klip neříkalo, ale byla to "filmová písnička") "Samá voda, přihořívá", který zpívala podivným hlasem zvláštní připlešlá osoba s černou kytarou na krku a mě se na zbytek života tehdy vryla do paměti část textu:
Stará husa domů klusá, nese nákup těžký,
posadí se k odpočinku, na dva spící ježky.
Ó je jé, ó je jé, než se husa naděje,
než si přečte noviny, má v zadečku bodliny.
Že existuje nějaký Olympic jsem zjistil až počátkem 80. let v podstatě díky spolužákům, protože u nás doma se muzika nijak nepouštěla (hrávalo jen rádio, které bigbítu nepřálo). A tak jsem tehdy podlehnul a stal jsem se doživotním "olympicistou". Začal jsem si kupovat desky (počínaje Prázdninami na Zemi, starší se tehdy sehnat nedaly) a i když jsem chodil do LŠU učit se na piáno, začal jsem pokukovat i po kytaře.
Někdy kolem roku 1984 měl Olympic koncert ve městě, kde jsem vyrůstal a celá kapela (hrál jsem tehdy na klávesy ve studentské skupině při LŠU) samozřejmě musela na ten koncert jít. Podařilo se nám potom se s Olympicem krátce setkat, potřást si pravicema a získat nějaký ten podpis na desku či plakát. To bylo moje první osobní setkání s Petrem Jandou.
Po gymplu jsem šel studovat do Prahy a tam přišly další příležitosti setkávat se s Petrem a spol. Olympic často hrál v různých koutech Prahy a já na žádném koncertě nechyběl, dobrovolně jsem technikům pomáhal "stavět jeviště" a mohl jsem pak sedávat v portálu vedle podiového zvukaře a sledovat práci muzikantů pěkně zblízka. Samozřejmě došlo na potykání se všema. V té době procházel Olympic změnami, to bylo mezi deskami Kanagom, Bigbít a "zelenou", takže jsem zažil jak starou sestavu, tak i tu obohacenou o mladou krev, která funguje dodnes.
Tak uběhlo nějakých 8 let. Tu dobu byl Django nevědomky mým učitelem hry na kytaru, co jsem na koncertech vykoukal, pak jsem si zkoušel hrát sám. Nejprve na španělku, od roku 1991 i na elektrickou kytaru, která mi slouží dodneška (koupil jsem tehdy sakra dobrej kousek). V oněch 90. letech jsem v Praze taky trochu hrál, chvíli na kytaru a potom několik let na kontrabas.
Pak jsem se nějakou dobu pohyboval mimo Prahu, Olympic si dal krátkou pauzu (ukončená deskou Dávno) a tak už setkávání s Olympicem nebylo. Jen na silvestra 1999/2000 jsem se s Petrem potkal na Václaváku a tak jsme si popřáli k novému roku. V polovině roku 2000 jsem Prahu nadobro opustil.
Nicméně jsem se všem čtyřem musel natrvalo uložit do paměti, protože i po 14 letech od našeho posledního pražského setkání mě předloni poznali, přijeli totiž zahrát na otevírání lázeňské sezony a tak jsem si nemohl odpustit za Olympicem zajít, pozdravit se a poklábosit.
Moc mě mrzí, že jsem se nemohl účastnit těch retro koncertů v Malostranské besedě.
Takže ještě jednou - všechno nejlepší, Petře, k tvému dnešnímu jubileu!
