Podzimní sobota v Zámeckém parku (fotoblog z 24.10.2010)

Umoudřelé počasí mě včera vylákalo na procházku. Bylo bezvětří, slunečno, příjemných 10°C, prostě ideální příležitost vydat se nakrmit faunu do Zámecké zahrady. Už před týdnem jsem se na krmení připravil, zakoupil jsem trochu lískových ořechů a za pomoci kladívka jsem vylouskal jejich jádra – vhodná to krmě pro veverky. Nějaké ztvrdlé rohlíky doma taky byly. Další nezbytnou rekvizitou vycházky se stal fotoaparát.

Hned po příchodu do Zámecké zahrady mě přivítala žlutohnědá podzimní atmosféra. Na trávníku jsem zahlédl několik veverek pobíhajících mezi stromy a hledajících ve spadaném listí žaludy, bukvice a nažky javorů. Tu a tam se každou chvíli shora snášely žluté listy a přidávaly se ke svým bratrům už ležícím na trávě.

Do parku přišly též desítky dalších lidí, venčíc své pejsky nebo ratolesti. Hafani mají na veverky nejspíš stejnou averzi jako na kočky, protože ti co nebyli na vodítku, zaháněli na stromy každou veverku, kterou na zemi spatřili. Trochu mi tím kazili plány a tak jsem se vydal na okružní procházku zahradou a hledal další ještě nevyplašené veverky za účelem nabídnout jim lískový oříšek a pokusit se je vyfotit pěkně zblízka.

Vydal jsem se po hlavní cestě vedoucí na hrázi horního rybníka. Na jednom z odpočivadel nad hladinou bylo rušno. Rodinky s capartama tam krmili kachny a labutě. Měl jsem v kapse několik tvrdých rohlíků a tak jsem je nadrolil a naházel kousky štěbetajícím opeřencům.

Na opačném konci hráze je dětské hřiště, občerstvení a hlavní atrakce zahrady – opičí výběh s několika makaky. Tentokrát byly vypuštěni do zasklené voliéry. Starší jedinci si vískali kožichy a mladší dováděli na zavěšených lanech.

Když jsem býval za totality ještě malý kluk až dorostenec, výběh opiček byl jen oplocen a tak bylo možno je i přes zákaz přikrmovat kousky ovoce, zeleniny či oříšky. Bohužel se tehdy našli i zlí lidé, kteří opičkám podali něco nepatřičného, což vedlo k jejich onemocněním a úhynům. Nějakou dobu po sametové revoluci byl výběh opuštěný. Jeho obnova přišla v novém tisíciletí.

Pokračoval jsem v chůzi kolem rybníka a zděného altánku. V této odlehlejší části zahrady jsem nespatřil jedinou veverku, asi se zdržují v oblasti více navštěvované.

Když jsem se vrátil k výchozímu bodu, psi už byli pryč a veverky se vrátily na zem hrabat do listí. Jedna zvědavá a zřejmě na lidi zvyklá veveřička přicupitala až ke mě na chodník a doslova začala žebrat o nějaký gáblík. Dostala lískáč a ochotně zapózovala při jeho přebírání. Poté, co ho dochroupala, chvíli pobíhala kolem mě a tak si vysloužila ještě jeden, který si odhopkala zahrabat do trávy.

Během závěru procházky jsem takhle obdaroval ještě několik veverek, černých i zrzavých, ale další jejich snímky se už nepovedly. Škoda, tak zase někdy příště.